Krkonoše
Zdravím Prahu z Krkonoš, dorazili jsme po úmorné tříhodinové cestě, v autobuse bylo strašný vedro, nechybělo moc, a moje krev dosáhla bodu varu. Čekala jsem, že tady bude aspoň o 10 stupňů míň než v Praze, ale bylo tady úplně stejně, jestli se do zítra neochladí, tak vypotím při výstupu aspoň 5 kilo :-).
Dneska měl být k večeři smažený sýr, což bych nepozřela, tak jsme vyrazili na okružní cestu po místních restauracích, nakonec to zachránil Zbojnický kuřecí plátek s hranolkama.
Připojení k Internetu je tu dost mizerný, musíme být ve společenské místnosti, kde chlapi čumí na sport v televizi, já si tu v koutku datluju, je tu tma, ani nevidím na klávesnici. Ze společenské místnosti se vchází rovnou do sprchy, tak jsem zvědavá, jak se z ní dostanu na pokoj. Zítra večer se zase pokusím vložit nějaké fotky, pokud tu bude signál.
Dneska byl den výstupu. "Někdo" mě vzbudil ráno v 6:35, při pohledu na budíka jsem nevěřila vlastním očím, Po 4.5 hodinách spánku a skvělé snídani jsme před desátou vyrazili. Hned první část mě odrovnala, strmá kamenitá cesta a Pepa si hrál na kamzíka, chvílema jsem myslela, že to vzdám, ale odpovědí na moje fňukání bylo jen "šlapej". Ten terorista hnal takovou rychlostí, že jsme předbíhali spoustu turistů, na odpočinek mě na hodinkách odpočítával 2 minuty, nedostala jsem ani vteřinu navíc, než jsem se zvedla z pařezu, byl 20 metrů přede mnou, jen jsem zoufale doufala že už budeme aspoň na Růžohorkách, ale šli jsme týdny a týdny, než jsme tam dorazili. Po cestě jsem sundala co se dalo, měla jsem propocenou i podprdu. Tak zoufalá a zničená jsem už dlouho nebyla. Kdybych šla sama, tak to asi vzdám a zavolám si taxi. Z Růžohorek se cesta podstatně zlepšila, už jsem funěla přijatelně, i se mi líp šlapalo, trochu se i ochladilo, tak jsem si zas mohla vzít mikinu. Při pohledu na poslední část cesty jsem opět zvažovala vstoupení do stávky, ale samozřejmě jsem nedostala povolení. Příšerné kamenité, téměř kolmé schody končící ve vesmíru ve mně probouzely pocit naprostého zoufalství bez možnosti úniku. Ještě k tomu se zvedl prudký vítr, takže jsem musela vytáhnout bundu a nasadit kapucu. O poslední metry jsme doslova bojovali s větrem, ale to nemohlo zkazit mojí obrovskou radost z vítězství. Posilnili jsem se bramboračkou a vydali se na zpáteční cestu, kterou vybral Pepa, klasik by řekl že tato zkratka byla sice delší, ale za to horší cesta. Vůbec jsme nevěděli kde jsme, asi hodinu jsme šli úplně sami a nepotkali jsme ani jednoho turistu, chvílema jsem si myslela, že už jsme v Polsku, naštěstí jsme se nakonec napojili na správnou cestu a úspěšně pokračovali směr Pec. Směrem dolu mě začaly pěkně bolet nohy, zítra asi nevylezu ani do autobusu. Jak mě někdo naštve, doporučím mu výstup na Sněžku, to bude dokonalá pomsta. Tím se loučím s Krkonošema a těším se do Prahy.
Turistice zdar.